Pardubice : Sdružení přátel Pardubického kraje

5.04.2012 V kosmopolitní atmosféře globalizovaného světa se rozpouštějí kořeny rodů i komunit. A tak se vynořuje nová potřeba nalézt pevnou půdu pod nohama v tradicích, v národní minulosti, v odkazu předků. Vlastenectví – samo slovo už dnes lze sotva nahlas vyslovit – lze oživit jen tehdy, pokud dostane zcela konkrétní podobu činu, programu, památníku. Z těchto úvah vychází vysokomýtské občanské sdružení „Pomník zakladateli města“. Před lety si vytklo za cíl vztyčit sochu Přemysla Otakara II. ve městě, které středověký panovník založil. Zdá se až neuvěřitelné, že vládce, který položil základy více než 50 měst a hradů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i v rakouských zemích a který oprávněně usiloval o prvenství ve Střední Evropě, nemá nikde důstojný pomník. Kromě kamenného náhrobku z Parléřovy dílny ve svatovítské katedrále v Praze neexistuje hmotná připomínka suveréna, jehož kariéra sice tragicky skončila v srpnu 1278 na Moravském poli, ale jehož odkaz i dnes rozkvétá v podobě prosperujících obcí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011

Pokračování

Hradiště Vraclav

5.04.2012 Vraclav Vznik hradiště VRACLAV – původní označení VRATISLAV – se v literatuře klade do období 11. století.
První písemná zmínka se nachází v zakládací listině katovického kláštera a váže se k roku 1073. K budování hradiště byl využit výběžek výrazného terénního hřbetu v blízkosti dnešního města Vysoké Mýto. Skalnatá vyvýšenina byla jistě vhodná pro umístění hradu. Dnes na tomto místě rostou vysoké stromy a na malé mýtince stojí pomník, který byl odhalen v roce 1908 a připomíná tragédii rodu Vršovců (obr.). Do celého komplexu vraclavského hradiště ještě patří rovná plocha – akropole – obehnaná na jedné straně dochovanými valy a na druhé straně je chráněna prudkými svahy do údolí. Archeologický výzkum odkryl četné pozůstatky zahloubených příbytků i srubových staveb, koncentrujících se především v blízkosti valů. Výzkum z počátku 60. let 20. století vyvrátil domněnku o existenci pozůstatků kamenného knížecího paláce. Dřevěný hrad se brzy stal důležitým správním střediskem Přemyslovců. Hrad měl nejen funkci strážního hradu, ale také místa, které v případě nebezpečí mělo předávat zprávy dalším místům. Hrad ležel na spojnici dvou tehdy důležitých míst – Litomyšle Litomyšle a Chrudimi. Po rozpadu hradní správy v průběhu 13. století hrad ztrácel svůj význam. První zpráva, připomínající hradiště jako pusté místo – zarostlé býlím – podává Dalimilova kronika na počátku 14. století. Dnešní návštěvník těchto míst spíše než na bývalý dřevěný hrad, který měl význam jako strážní hrad na „hranici“ Čech a Moravy, vzpomene na události z roku 1108, kdy kníže Svatopluk nechal vyvraždit čelné členy rodu Vršovců. Vyvražděním Vršovců sledovali Přemyslovci jediný cíl – zkoncentrovat moc ve státě do jedněch rukou.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011

Pokračování

Lichnici si oblíbil i Karel IV.

5.04.2012 Na okraji Železných hor nedaleko Třemošnice se nachází zřícenina hradu Lichnice. Ten byl postaven okolo roku 1250. Dodnes však není zcela jisté přesné založení hradu, jehož původní název byl Lichtenburk. Není jisté, zda to byl hrad královský nebo šlechtický. Na stavbu kamenného hradu měl v tehdejší době peníze pouze král, proto šlechtického založení bylo málo hradů. Jisté je to, že Lichnice byla ochranným (župním) hradem Čáslavského kraje. Půdorys hradního areálu tvoří trojúhelníkový tvar, podobně jako například Křivoklát. Lichnice byla hradem s obvodovou zástavbou, což znamená, že hradní palác se nacházel po obvodu, uprostřed bylo volné nádvoří. Tehdy ve 13. století se tímto stylem stavěly pouze královské hrady. Tím, kdo nechal hrad tedy postavit, mohl být například Václav I. Je však také možné, že si hrad nechal postavit Smil ze Žitavy. První písemná zmínka o Lichnici pochází z roku 1251.
Hradní palác se v případě Lichnice nacházel na jihovýchodní straně. Jeho stěna po opravách na sklonku 16. století dosahovala 7 metrů šířky, aby odolávala i metacím strojům. Hradní palác byl od nádvoří oddělen menším hradním příkopem. Na východní straně stávala vstupní brána s padacím mostem, po straně byly vchody do parkánů. Hrad byl ze dvou stran obehnán parkánovou zdí. Dnes je patrná již pouze první hradní stěna, ta parkánová se dodnes nedochovala. Při třetí straně trojúhelníkového půdorysu byl příkrý sráz do Lovětínské rokle, tudíž masivní opevnění nebylo z této strany třeba. Do hradební zdi byla vklíněná válcovitá věž o průměru 12 metrů. Vnitřní světlost této věže byla 6,5 metrů. Jejím smyslem byla obrana vstupní brány s padacím mostem. V pozdějších dobách měla věž i bytový účel. Jako další opevňovací článek byl v pohusitských dobách před hrad předsunut barbakán. Ten zvýšil nedobytnost hradu. A právě na Lichnici je barbakán ojediněle zachovalý.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

téměř zapopmenuté pardubické firmy - X. část

5.04.2012 V téměř zapomenutých fi rmách pokračujme písmenem F. Jak je vidět z předchozích dílů, podnikatelská sféra doby meziválečné byla v Pardubicích mimořádně pestrá a odpovídala i demografi ckému vývoji města, které v době těsně před začátkem druhé světové války dosáhlo 35 062 obyvatel. Ing. Robert Fischl vedl obchod smíšeným zbožím v Pardubicích, Masarykova tř. č. 400, později v Praze, ul. Fochově č. 19 („bazar u města Prahy“). Firemní značkou byl nápis Stapa. Hned v prvním roce provozu fi rmy podalo protest Grémium knihkupců a nakladatelů pro JV Čechy v Pardubicích (dat. 27. 6. 1935) proti otevření jednotkového obchodu „Bazar u města Prahy.“ Důvodem byla nepřesnost v opovědi Ing. R. Fischla, kde se udávalo vymezení podnikání oblasti galanterní. Ostatně pod velmi nepřesně specifi kovaným názvem „bazar“ si lze představit skutečně leccos! Podle „kolujících pověstí“ šlo o odštěpný závod jednotkového domu „Stapa“, který vlastnil v Praze několik odboček. Ing. R. Fischl odpověděl Grémiu dne 26. 6., že je kdykoliv připraven na přezkoumání všech protokolů, které se vztahují k otevření jeho bazaru. Chápe stížnost z ryze konkurenčních důvodů. V datu odpovědi jde o chybu, protože podle zákonů logiky by podnikatel odpověděl na stížnost den předtím, než byla Grémiem podána! Součástí odpovědi bylo i 5 fotografi í fi rmy (fotoateliér Javorek, Pardubice). 3 fotografi e se týkaly výkladní skříně bazaru, zbývající dvě interiéru. Před každým výrobkem byly štítky s cenovkami. Na první pohled zaujme badatele neobvykle velký počet hraček, především panenky a dětské stavebnice. Opravdu impozantně vypadá část výlohy, která je věnována dámským kabelkám.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo:

Pokračování

Semín, bývalý zámeček v místě tvrze

5.04.2012 Okolí Pardubic je velice atraktivní a skrývá ještě mnoho překvapení. Na kole se můžete např. vydat podél Labe přes Svítkov, Srnojedy, Opočinek a Mělice ještě kousek dál na západ do SEMÍNA u Přelouče.
Je to bývalé sídlo tvrze situované na pahorku (písečném přesypu) mezi Labem a starou Kladrubskou (Pernštejnskou) oborou.
Nyní je tu na pahorku malý zámeček – původně renesanční stavba přestavěná na pivovar. V minulém režimu tu bylo JZD. Na zámečku je to dnes vidět. V r. 1880 se tu narodil JOSEF GOČÁR, který se později místo vaření piva rozhodl pro dráhu stavitele a architekta.
Architekt Josef Gočár hodnocený jako největší český architekt 20. století byl žákem architekta J. Kotěry. Je významný tím, že završil úsilí více generací architektů a vyvodil na počátku 20. století novou formu vycházející z nových konstrukčních materiálů: železobetonu, skla a oceli. Je např. autorem skvělého regulačního plánu Hradce Králové, v Bohdanči realizoval ještě kubistický lázeňský dům (nyní pavilon GOČÁR) a v Pardubicích společenský komplex s hotelem GRAND, který se bohužel v původní funkci nepodařilo udržet. V Semíně jsou ještě další pozoruhodnosti: Národní přírodní památka Semínský přesyp, kde můžete spatřit zbytek písečné duny charakteristické pro Polabí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Zámecký pivovar ze Zdechovicích

5.04.2012 Možná, že jste už o něm slyšeli. Je to ovšem historie stará, někdy ze 16. století. Daleko známější je zpráva o zámeckém lihovaru, který fungoval v pivovarských budovách v 19. a v 1. polovině 20. století. Zmínky o pivovaru se dají najít v kronikách a v archivech. Například tato z kroniky obce Zdechovice:
„Zdechovický pivovar byl velmi starého původu. Uváděl se při odhadu zdechovického statku Mikulášem z Brukštejna roku 1517. Podle vzniku poddanských výsadních krčem stál již asi mnohem dříve. V prodejní smlouvě z roku 1585 mluví se o pivovaru s pánvemi a nádobím, o sladovně a chmelnici. (Poznámka při opisu – není náhodou zplanělý chmel, tj. tzv. „psí víno“ zbytkem zdejších chmelnic?). Rovněž roku 1642 při prodeji statku je uváděn pivovar a sladovna. Na počátku 19. století vařilo se ve Zdechovicích zpravidla 45 várek. Náklad na jednu várku činil v roce 1804 301 zlatý a 42 krejcary 1 3/4 denáru. V roce 1832 stála jedna várka 318 zl. 58 kr. Podle 12letého průměru z let 1815–26 se prodalo ročně 694 sudů piva. Roční příjem z průměru 44 várek činil čistý výnos průměrně 4 708 zl. 25 kr 2 1/2 denáru. Roku 1829 rozhodla správa statku zvýšit cenu piva z 10 na 12 krejcarů za máz.“ Výnos z pivovaru postupně klesal. Od roku 1841 začal statek pivovar pronajímat. Vrchnostenská správa nakonec převzala pivovar do svých rukou. Pivovar defi nitivně zanikl roku 1877. Od těch dob se pak začala psát historie lihovaru. Poslední symbolickou tečkou za existencí výroby lihových nápojů ve Zdechovicích byla likvidace zděného komína v padesátých letech 20. století.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Požár Wertheimerova lihovaru v roce 1930

12.03.2012 Od roku 1867 patřil pardubický lihovar založený Ignácem Wertheimerem původně jako výrobna lihovin studenou cestou k výrazným „průmyslovým dominantám“ města.
V roce 1882 se podnik rozrostl o octárnu a fi rma nesla ofi ciálně dlouhý název První pardubická rafi nerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť Ignác Wertheimer.1) Na počátku 20. století byla jakost pardubického lihu už všeobecně známa a uznávána jako prvotřídní. Líh byl až do první světové války exportován do Švýcarska.2) Během první světové války zápasila fi rma se zásobovacími obtížemi, přesto fi rma přežila bez větších hospodářských otřesů. Největší hospodářský otřes měl přijít se světovou hospodářskou krizí. Ve stejný rok, kdy ofi ciálně začala (1929), byla do pardubického závodu převedena z Modřan výroba značkových likérů Hobé akc. spol.3) Nikdo tehdy netušil, že Wertheimerův lihovar čeká mnohem těžší zkouška než nedostatečný odbyt zboží a zásobovací obtíže, spojené se snižováním počtu zaměstnanců.
V pátek 27. 6. 1930 ve 15.30 hod. udeřila na Pardubice prudká bouře spojená s průtrží mračen. Obyvatelé Pardubicka měli dosud v živé paměti katastrofální vichřici ze 4. 7. (čtvrtek) 1929, která zaútočila na město mezi sedmou a osmou hodinou večerní.4) Nikdo netušil, že jednou z obětí bouře se stane právě Wertheimerův lihovar. Příčinou požáru byl úder blesku do rafi nační síně, chráněné paradoxně několika bleskosvody. Rafi nační sině byly plné lihu. Neví se, zda se jednalo o přímý zásah blesku nebo o indukovanou jiskru blesku.5) Požár byl hlášen ve 15. 45 hod.6) Blesky vyřadily telefon, přesto dorazily první hasičské sbory na místo během několika málo minut. Krátce poté dorazilo i vojsko z jezdeckého učiliště a železniční pluk.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Předlouč slaví 750 let města

12.03.2012 Přelouč patří k nejstarším historicky doloženým místům regionu. Původní osada vznikla na severním okraji města pravděpodobně již v 10. století za panování Slavníkovců. Její původní název zněl Přelučie, což bylo označení místa, kde se chodilo přes louky. První zmínka se datuje do roku 1086, kdy král Vratislav I. věnoval Přelouč benediktinskému klášteru v Opatovicích. Přelouč se tedy může chlubit ještě mnohem starší písemnou historií než například nedaleké Pardubice, které mají první písemnou zmínku datovanou až ke konci 13. století. S klášterem byla Přelouč úzce spjata až do husitských válek. Na příhodném místě zde na vrcholu opukové terasy vysoko nad Labem vzniklo tržní centrum, pro které získal opatovický klášter od krále Přemysla Otakara II. v roce 1261 městské privilegium. Letos je tomu tedy již 750 let, co je Přelouč městem. Zřejmě již od této doby užívá jako svůj znak černý rošt ve zlatém poli, atribut sv. Vavřince, patrona Opatovického kláštera. Na městské pečeti je však znak doložen až v 16. století. Po objevení stříbrných ložisek a rozmachu těžební činnosti v Kutné Hoře od konce 13. století vzrostl i význam Přelouče jako strategického tranzitního místa při labském brodu na spojnici Kutné Hory s Hradcem Králové. Kolem roku 1289 byla Přelouč opevněna. Zatímco ze severní strany poskytoval městu ochranu přirozený svah, na jihu město chránily hradby.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Nálezy na faře ve Zdechovicích

12.03.2012 V prosinci roku 2010 probíhalo na faře čištění půdy. Přitom došlo dne 22. 12. 2010 ke dvěma pozoruhodným nálezům. Našlo se výžehové železo ve tvaru srdce s iniciálami „KP“ a něco, co připomíná biskupskou autentiku. Teď k oběma nálezům podrobněji. Výžehové železo se užívalo jak při výkonu práva útrpného, tak i například k označování majetku a je známo dodnes např. k označování koní. V právu útrpném se užívalo např. k označení „žen povětrných“ vypálením značky na levé rameno. Prováděl to většinou kat na základě předchozího rozhodnutí vrchnosti. Jenže v našem případě o tohle asi nejde, protože, jak praví odborníci, za tímto účelem se obvykle vypalovala značka se symbolem šibenice. A proč ve tvaru srdce a s monogramem? Naopak pro označování zvířat je rozměr železa zase malý – asi 4 x 4 cm. Jisté je, že tento nástroj nese stopy častého používání. Takže možná jde o označení inventáře. Předmět bude podle rozhodnutí zastupitelstva obce svěřen muzejním odborníkům k prozkoumání. Druhým nálezem je biskupská autentika. Nejprve stručná blesková zpráva o tom, co to vlastně je. V našem případě se jedná o speciální kamennou dlaždici pravděpodobně mramorovou o rozměru 25 x 25 cm, která byla vsazena do vrchní desky oltáře a byla viditelná na jeho horním povrchu. Zdola byla zajištěna dřevěnou deskou a křížem zapečetěna biskupem. Zdola měla malou komůrku, do níž bylo vloženo biskupské, řekněme požehnání spolu s ostatky konkrétních svatých, jimž byl oltář, resp. celý svatostánek zasvěcen. Při bohoslužbě byly pak na toto místo kladeny liturgické předměty, které tak byly k vloženým svátostem co nejblíže. Tento artefakt obec svěřila do odborné péče Státního okresního archivu v Pardubicích. Zatím se ukazuje, že složený papírový dokument se dochoval jen ve fragmentálním stavu a zřejmě nám žádná tajemství již nevydá.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Dům U Jonáše se po rekonstrukci otevřel svým návštěvníkům

12.03.2012 Milovníci výtvarného umění v Pardubicích mohli obdivovat poslední půlrok pouze exteriéry domu U Jonáše, v jeho interiérech totiž probíhala náročná rekonstrukce, která si kladla za cíl, vytvořit z jeho atraktivních prostor, využívaných od roku 1972 Východočeskou galerií v Pardubicích, expoziční prostory, které budou odpovídat výstavním požadavkům 21. století. Celá rekonstrukce musela probíhat s ohledem na skutečnost, že jde o jeden z nejcennějších a z nejatraktivnějších historických objektů Pardubic, který se ne náhodou stal jedním z architektonických symbolů Pardubic, podobně jako zámek nebo Zelená brána.
Historie Domu U Jonáše je mimořádně bohatá a přináší mnoho zajímavých dat o životě města i jeho majitelích. V roce 1491 zakoupil zdejší panství příslušník jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Království českého. Za něho i jeho nástupců byly realizovány rozsáhlé přestavby původního vodního hradu i města, které Pardubice proměnily v reprezentativní sídlo. Přestavbu středověkého města si vynutil ničivý požár, který zachvátil město v roce 1507, městský písař se zmiňuje, že oheň strávil až do základu celé město v hradbách postavené, většina domů tehdy byla ze dřeva. Následně během osmi let vznikla ve střední Evropě jedinečná jednotně koncipovaná zástavba patrových domů s typickými kamennými ostěními a malbou zdobenými výklenky vysokých štítů, které vytvářely iluzi dalšího patra. Takovouto podobu měl nepochybně také Dům U Jonáše, jehož pozdně gotická fasáda byla později výrazně pozměněna. Průčelí domu čp. 50 původně zdobila pískovcová deska s erbovní legendou Pernštejnů, stejného typu jako nacházíme na boční straně kostela sv. Bartoloměje, domě čp. 77 nebo na zámku. Stavební práce této velkolepé přestavby řídil pernštýnský stavitel mistr Pavel, pocházející z dílenského okruhu Benedikta Rejta, který tehdy působil na přestavbě zámku, dokonce se zde na čas usadil a v letech 1507–20 vlastnil dům čp. 66 na jižní straně nám. Původní pevně koncipovaný půdorys centra města oválného tvaru byl pozměněn vložením bloku domů, dnes na severní straně a vymezil tak obdélníkový tvar náměstí. Celá přestavba byla dokončena podle zápisu písaře Buriana roku 1515.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011

Pokračování

Chrudimsko
Hlinecko

Pardubicko

Orlické hory
a Podorlicko

Českomoravské
pomezí

Králický
Sněžník

Aktuality
z kraje

Vlastivědné listy

Chrudimsko
Hlinecko

Pardubicko

Orlické hory
a Podorlicko

Českomoravské
pomezí

Králický
Sněžník

Aktuality
z kraje

Vlastivědné listy