Kapitoly z historie Osobnosti Toulky krajem Památky Pardubický kraj Recenze Témata Mikroregiony
Helena Śmahelová
H. Šmahelová se narodila v rodině s bohatou mlynářskou tradicí (otec mlynář pocházel ze starobylého mlynářského rodu z Možděnic u Hlinska, matka pracovala jako švadlena). Bratranec A. Hackenschmied (*1907) byl význačný filmový dokumentarista žijící v USA, přijal po válce jméno Hammid. Po krátkém pobytu v Řestokách odešla s rodiči na Moravu a nakonec na Slovensko do Bratislavy. Zde Šmahelová ukončila pátou třídu obecné školy a stala se studentkou reálky. Studium však přerušila, neboť se vrátila za těžce nemocnou matkou, která umírala na tuberkulózu plic, do Ledče nad Sázavou, kde nebyla střední škola. Po smrti obou rodičů v roce 1928 odešla k babičce do Chrudimi a v Jaroměři se vyučila knihkupecké profesi. V roce 1931 nastoupila v Chrudimi úřednické místo v okresní nemocenské pojišťovně. V tomto období sehrálo pro ni významnou roli seznámení a později důvěrné přátelství s Bohumilem Markalousem, tehdy již renomovaným spisovatelem píšícím pod pseudonymem J. JOHN.
V květnu 1937 přišla Šmahelová do Prahy a pracovala opět jako úřednice v nemocenské pojišťovně. Bydlela nejprve v Ženských domovech na Smíchově a posléze na Hradčanech u sestry svého otce, redaktorky Pestrého týdne a překladatelky z ruštiny Boženy Hackenschmiedové. Léta druhé světové války prožívala se značnými obtížemi (válečné strádání, neuspokojení z úřednické práce). Rok 1943 znamenal pro ni výrazný zlom - tehdy definitivně odešla z nemocenské pojišťovny (Johnovou zásluhou, neboť on vymohl její propuštění a přijal ji za svou sekterářku) a strávila další léta okupace společně s J. Johnem ve Slatiňanech.
Po válce se na Johnův popud vrátila ke studiu. Po maturitě na reálném gymnáziu v Olomouci v roce 1945 se zapsala na filozofickou fakultu Palackého univerzity. V roce 1952 Šmahelová dokončila vysokoškolská studia a uzavřela sňatek s docentem olomoucké filozofické fakulty Pavlem Trostem. Ve stejném roce zemřel J. John. Po čtyřletém životním vakuu (1952-1956), kdy krátce pracovala jako léčebný psycholog v brněnské psychiatrické protialkoholické léčebně, se Šmahelová opět přimkla k literatuře. Roku 1956 odešla s manželem do Prahy a pracovala jako spisovatelka z povolání a rovněž pečovala o vydávání spisů J. Johna.
Tvorba Šmahelové zasáhla významným podílem do vývoje naší poválečné literatury. Autorka se spoluúčastnila zejména konstituování nově pojímané prózy pro mladé čtenáře. Po literárních začátcích ve 40. letech precizuje typ psychologického románu. Paralelně s tím buduje i složitěji komponované společenské fresky, vrcholící "mlynářskou trilogií".
Svůj život i tvorbu odvíjí Šmahelová na rozhraní důležitých historických etap. Prvá je vyznačená obdobím druhé světové války. Tehdy Šmahelová vstupuje do literatury nejen se snahou po sebevyjádření, ale pokouší se podat kritický obraz maloměšťáctví se zdůrazněním sociálních rozdílů. Po obsahové stránce se v jejích raných knihách objevují základní motivy, které později rozvíjí. Rovněž uplatňuje i rozmanité formální postupy. Sem patří unanimistické novelistické pásmo Sedmý den odpočívej (1940) a rodová sága Pelantovi (1944). Obě knihy vyšly pod patronací V. Vančury v nakladatelství Družstevní práce; román Pelantovi, který se v soutěži nakladatelství Družstevní práce umístil na druhém místě, vydala Šmahelová po třiceti letech podstatně přepracovaný, vedena snahou figury ještě pevněji zařadit do širšího dobového společenského rámce, a dala mu název Dědicové snů (1974). Prvá próza, poplatná psychologismu 40. let, svědčí o promyšlenosti a zaujme úsilím po objektivizaci. Šmahelová jakoby se v této knize rozhlížela po světě a hledala své budoucí hrdiny a jejich konflikty. Objevuje se tu již úvaha nad manželstvím, milostnými vztahy, nad vnímáním času, nad sociálními nerovnostmi. V generační fresce Pelantovi uplatňuje tendence budovat syntetický román, který by zachytil vymezený historický úsek v jeho plasticitě. Není sice dotvořena, ale nemá příznaky zjednodušování. Završení nalezla v tzv. "mlynářské trilogii", která zachycuje osudy spisovatelčiných předků v letech 1672-1912.
Novou etapu tvorby Šmahelové můžeme datovat 50. léty, v nichž se po delší odmlce vrací do literatury. Cyklus románů pro dospívající čtenáře, zahájený knihou Mládí na křídlech (1956), představuje konstantní hodnotu této žánrové sféry. V řadě dalších próz již Šmahelová dává vývoji vlastní impulzy. I když navazuje na průkopnické dílo zejména B. Benešové (Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, 1936) a M. Majerové (Robinsonka, 1940), nachází v tomto tematickém rámci novou obsahovost. V literatuře pro mládež uplatňuje náročná umělecká kritéria a otevírá v ní prostor pro řešení závažných konfliktů. Šmahelové se podařilo typizovat zejména dívčí představitelky. Její postavy mají rys činorodosti, upřímnosti, dovedou aktivně čelit vnitřním i vnějším konfliktům, jsou citlivé. Šmahelová sleduje krystalizaci rodinných vztahů budovaných na základě rovnoprávnosti mezi mužem a ženou a na respektování osobnosti dítěte, nesmlčuje však nejednoduchý proces tohoto formování. O tom svědčí prózy tohoto proudu - Velké trápení (1957), příběhy s hrdinkami Magdou (Magda,1959; Dva týdny prázdnin, 1964; Dora a medvěd, 1968; Kdy přijde Dora?, 1977; Dora na cestách, 1979), Karlínská číslo 5 (1961), Chrabrovka (1965), Bratr a sestra (1973), Žárlivost (1975) a poslední kniha tohoto směřování Já a moji drazí (1985). Ne ve všem se podařilo Šmahelové dosáhnout svrchovaných uměleckých výsledků.
Neoddělitelně s touto orientací precizuje Šmahelová i komorní psychologické skladby pro dospělé čtenáře. Zkoumá rodinné vztahy, poměr mezi partnery, zamýšlí se nad postavením ženy v rodinném i společenském životě. V knihách Cesta ze zármutku (1961) (doplněna vyšla po třech desetiletích pod názvem Cesty ze zármutku) a Devět tisíc dnů (1963) Šmahelová teprve zkouší nosnost příběhů. Cesta ze zármutku v epické rovině je poplatná postupům psychologického románu meziválečného a válečného období. Ztráta jednoho z partnerů znamená vážnou životní ránu, přesto však zároveň nutí k ohlédnutí na vnitřní podobu manželského svazku. Víc než konflikt sám zajímá Šmahelovou i v následném díle Devět tisíc dnů téma manželství - tentokrát jde o hledání společné cesty mladého manželského páru. Epizodická konstruovanost ubírá však oběma novelám na přesvědčivosti. Do volného tematického celku lze zařadit následující díla s morálně- etickou problematikou, zastoupená zejména trojicí knih s přirozeně vytvářeným syžetem - Sobectví (1969), Muž a žena (1972) a Dům radostí (1982). V nich jsou citové peripetie vystiženy s jemnými nuancemi. Jejich náplň odráží i volba a symbolika názvů. Je možno založit lidský vztah na egoismu? Základní lidská dvojice - muž a žena - tvoří objekt k stále novým průzkumům. A posléze "dům radosti" jako nalezení pevných, oporných jistot a východiska z citových zmatků. Podobně jako prózy pro děti a mládež mají strukturu vybudovanou na jasně postaveném příběhu a věrohodné psychologii postav založené na citlivém pozorovatelství, smyslu pro detail a autentickém dialogu. Ačkoliv Šmahelová neignoruje dobové a společensky podmiňující souvislosti, je faktura těchto próz více komorní. Typologie hrdinů není příliš rozrůzněná, často se rekrutují z intelektuálských kruhů, děj bývá časově místně sevřen, příběhová kontura se pohybuje v přímých časových souvislostech, minimální jsou retrospektivy a vícerovinné záběry.
Vrcholem snah Šmahelové podat ženský problém z širší historické perspektivy a spojit ho s údělem lidstva vůbec jsou romány Žena roku 1900 (1979) a tzv. "mlynářská trilogie" (Stíny mých otců, 1984; Stopy mých otců. 1985; Hlasy mých otců, 1987). Spisovatelčina traktace dobové tematiky připomíná vidění lidových kronikářů. Šmahelová stejně jako oni zachycuje plynutí času v jeho každodennosti, zaznamenává mnohdy i podružné události, ale vždy takové, které se protagonistů bezprostředně dotýkají. O osobitou stylovou variantu se ostatně Šmahelová pokusila již dříve v novele Planá růže. růžička šípková (1958). Baladický příběh je vlastně úvahou nad tím, jak se rodí lidová legenda. Historie chudé dívky a její tragické smrti, která není ničím výjimečná, se v pozdější interpretaci vypravěčů obohacuje o rysy mýtů a mizí z ní reálná podstata.
Významnou součástí literární činnosti Šmahelové je i péče o dílo J. Johna, kterému rovněž věnovala memoárově laděné Vzpomínky na Jaromíra Johna (1979). Silně autobiograficky a memoárově zabarvená je novela Útěk postřeleného zajíce (1989). Popud k jejímu vzniku dala smrt autorčina životního partnera. Memoárový charakter mají i Listy z deníku (1975) a Vůně letních jablek (1980), připomínající mj. autorčina léta dětství a mládí prožitá na Chrudimsku. Svůj vztah k Chrudimi vyjádřila také v úvodu publikace Chrudimsko osobním vyznáním, které nazvala Chrudim. Chrudim!
V Chrudimském regionu je zakotvena mlynářská trilogie a román Žena roku 1900, která čerpá z pamětí mlynářské rodiny Šmahelů. První díl zaznamenává děje v Možděnickém mlýně v letech 1672- 1781, druhý díl zachycuje život v mlýně ve Stružnici. Třetí díl líčí období od roku 1848, kdy se Stružinecký mlynář Josef Šmahel přistěhoval se svou ženou do Chrudimi a stal se mlynářem v dřevěné Hrkačce. Románová kronika je dovedena až do doby před první světovou válkou, kdy Hrkačka vyhořela (1912). Z významných událostí je v popředí návštěva císaře ve městě, ohlasy války v roce 1866, otevření železniční tratě, ale také živelné katastrofy, požár kateřinské čtvrti (1850) a povodeň (1880).
Žena roku I900 vychází ze života autorčiny matky Růženy Šmahelové, v románu pojmenované Růžena Halská. Dějištěm románu je zčásti Chrudim na přelomu 19. a 20. století, zčásti pozdější působiště jejího manžela na Moravě a v Bratislavě. I když se v románu jméno Chrudim neužívá, Chrudimské reálie jsou zřetelné; příběh se odvíjí v ulicích odpovídajícÍch popisem a názvy Chrudimské realitě.
Šmahelová se věnovala i dalším uměleckým oborům. Lze připomenout filmové a televizní adaptace vlastních děl. Podle prózy Velké trápení vznikl stejnojmenný film (1974) a televizní inscenace vysílaná roku 1957 v přímém přenosu pod názvem Tapi. Pro Čs. televizi byl adaptován román Muž a žena (1972). Její rozhlasové hry Smuteční hostina (1978) a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku (1984) jsou svéráznými pokusy o rozšíření tematického okruhu. Zaujme syté a robusní vidění venkovského prostředí a jeho obyvatel blízké tragikomické poloze tzv. malého realismu.
Author | 20. 01. 2006 | [Kategorie: Osobnosti kraje] | Odkaz
Předchozí: Poličské Betlémy
Následující: Doc. Ing. Sergej Trilin
Kapitoly z historie Osobnosti Toulky krajem Památky Pardubický kraj Recenze Témata Mikroregiony
Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
