Historická postava biskup Bruno spolu s autory knihy Radoslavem Fikejzem a Vladimírem Velešíkem
Na konci srpna byla vydána encyklopedická Kronika města Svitav, na které řadu měsíců pracovali historik městského muzea a galerie ve Svitavách Radoslav Fikejz a profesor Gymnázia Svitavy Vladimír Velešík. „V knize jsou zúročena dlouhá léta obrovského zájmu obou autorů o regionální historii. Mohli by o tom vyprávět studenti gymnázia, návštěvníci muzea a také posluchači Univerzity třetího věku, kterým oba historii přednášejí,“ říká ředitelka Muzea a galerie ve Svitavách Blanka Čuhelová. Hlavním cílem publikace, která má téměř 400 stran, je vytvořit zevrubný popis historie města Svitavy a nahradit starší sborníky, knihy a průvodce, které byly vydávány do roku 2002. Město Svitavy má z historiografického pohledu značný dluh vůči zájemcům o historii. První ucelenější práce vznikaly až začátkem 20. století a byly sepsány německy. Česká historická práce se začínala vzmáhat až po roce 1945 a hlavně po roce 1956, kdy vychází první sborník u příležitosti 700. výročí první písemné zmínky o městě. Většina pasáží, zvláště novodobé historie, byla v tomto sborníku i publikacích vydaných do roku 1983, psána tendenčně v duchu tehdejší politické situace. „Ucelené a ideologicky nezatížené písemné dějiny města tedy ve Svitavách chybějí. A právě tuto mezeru zaplnila kniha symbolicky připravovaná k výročí 750 let města,“ vysvětluje ředitelka muzea Blanka Čuhelová. V knize najdeme historický kalendář, hlavní její částí však jsou komentáře a texty k jednotlivým údobím. Kladou si za cíl seznámit čtenáře s dějinami města v souvislejším celku. Pojednávají o významných událos-tech městských dějin – věnují se politice, městské správě, hospodářství, školství a kultuře, spolkům, sportu, atd. Součástí knihy jsou přepisy kronikářských záznamů i pověstí majících vztah přímo k městu. Nechybějí medailony osobností – biskupů, starostů, čestných občanů a také velké množství fotografií, kreseb a rytin. „Publikace mohla vzniknout také díky laskavosti a ochotě mnoha lidí, kteří nám poskytli řadu historických materiálů, ale také nás upozornili na různá data z novější historie našeho města, či je ověřili,“ říká Blanka Čuhelová a dodává: „Předmluvu ke kronice napsal místopředse-da Senátu JUDr. Petr Pithart.“ Citujeme z ní: „My Češi, Moravané a Slezané jsme k dějinám, k „dějepisu“, hodně podezíraví. Prý jsme co do míry skepse něco jako světoví rekordmani – nedá se to však bohužel změřit. Znamená to, že dějinám, historikům nevěříme? Nebo že nás programově nezajímají, protože jsme přesvědčeni, že jsou proti nám zaujaté?
Nejde o dějiny vůbec, o náš vztah k minulosti. Ten je určitě silný. Málo však důvěřujeme oněm „velkým“ dějinám. Malé a menší národy, zejména pokud se usadily na křižovatkách důležitých cest, obchodních, duchovních i válečných, mají raději menší dějiny – třeba na rozdíl od Francouzů či Rusů. Ti naopak nejvíce milují bombastické památníky svých slavných bitev a velkých vojevůdců. Náš postoj dobře ilustruje hořce ironický inzerát v rubri-ce „výměna bytů“ v posrpnových (1968) novinách: „Vyměním velké dějiny za poněkud menší…“. Ty „velké“ dějiny jsou bohužel právě ty, které jsme měli v dějepise: hrnuly se přes naše hlavy jako velká voda, všechno braly, všechno rozhodovaly, vysvětlovaly, hod-notily. Byly černobílé a byli v nich hlavně panovníci, války a bitvy, mírové smlouvy, změny hranic, koncily a nakonec už jen samé sjezdy. U nás navíc ještě údajně zákonité střídání společensko-výrobních formací…. Člověk se však do nich nevešel: nevěděli jsme, jak on ty události, které se mu - údajně objektivně - valily přes hlavu, prožíval. Na čí straně stál? Co když na žádné? A co si přitom všem doopravdy myslel? Co si říkal potichu s panímámou v kuchyni, anebo až v noci pod peřinou? Do těchto velkých, zevšeobecňujících, ideologizovaných dějin se nikdy nevešly malé a ještě menší příběhy, často bez efektní, vítězoslavné pointy, příběhy, které neměly vždycky nějaký „vyšší“, poučný smysl, a přesto právě ony naplňovaly lidské osudy. Někdy až po okraj. Pointy těch malých příběhů jsou poučením „velkých“ dějin často protichůdné. Anebo provokativně mimoběžné ve smyslu titulu slavného románu Milana Kundery „Život je jinde“. Byly, jsou a budou to příběhy, v nichž je často leccos – jinak. Jinak než v těch „velkých“ dějinách, kterých jsme měli a máme plné obecní knihovny, plné sklady učebnic. Nedalo se to číst, ale museli jsme se to učit, biflovat, celé generace. Český smysl pro humor, ironii a sebeironii je ostatně napájen především právě z této občasné protichůdnosti dvojích dějin, malých, těch našich, a velkých, těch jejich.“
Převzato z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 3/2006
