Chrudimsko Pardubicko Orlickoústecko Svitavsko Historie Osobnosti Aktuality Pardubický kraj Literatura Mikroregiony Rejstřík
Bitva u Kolína - několik souvislostí u příležitosti "kulatého" výročí
 |
| Pomník obětem bitvy v roce 1742 v Chotusicích. Foto: autor |
18. června 1757 - letos tomu je právě 250 let. Po smrti Karla VI., otce Marie Terezie, nastalo soupeření okolních států v nárocích na území, dosud patřící k rakouské říši. Často se používá výraz "boj o rakouské dědictví". Okolní státy ještě za života Karla VI. sice uznaly následnictví ženy na rakouském trůně, ale po smrti vladaře si s ohledem na složité příbuzenské vztahy dělaly nároky na různé části monarchie. Měly to o to snazší, že Rakousko na začátku vlády Marie Terezie bylo hospodářsky a vojensky relativně velmi slabé.
Významným agresivním rivalem byl především pruský král Fridrich II. (manžel neteře manželky Karla VI. Elizabety Christiny), který si dělal mimo jiné územní nároky na hospodářsky významné Slezsko. Pruský král nelenil a vytáhl do boje, zabral Slezsko a část Čech. Cizí (ale i vlastní) vojska žila na účet jimi obsazeného území. Byli tu Prusové, Sasové a Francouzi. Jen například na kolínském panství se pro tyto vojáky vydalo od 1.10.1741 do 31.1.1742 40294 bochníků chleba po 2 librách, 4009 strychů (1 strych = 93 litrů) ječmene, 1570 strychů ovsa, 4609 otepí sena po 10 librách, 2099 otepí slámy, 224 sáhů dříví a také peněžní dávky. Země trpěla drancováním a byl nejvyšší čas vytlačit nepřátele ze země. V našem blízkém okolí došlo ke dvěma významným událostem.
První z nich byla 17. května 1742 bitva u Chotusic. Rakouská armáda pod velením švagra Marie Terezie Karla Lotrinského měla 27 000 mužů a 40 děl, Prusové 28 000 mužů a 80 děl. V krutém boji se zpočátku válečné štěstí klonilo na stranu rakouských vojsk, ale převaha děl a lepší výzbroj pěšího vojska vedla k vítězství Prusů. Ze zápisků rakouského velitele se dochovalo také smutné svědectví
o následcích - Rakušané ztratili 6 212 mužů, 922 koní, Prusové nechali na bojišti 4 756 mužů a 2 635 koní. Kro-mě kostela a fary shořela také celá ves Chotusice.
Politicky tento výsledek znamenal také po míru vratislavském ze dne 11.6.1742 odstoupení Dolního a Horního Slezska (mimo Těšínska, Opavska a Krnovska), českého Kladska a Hlučínska. Tento mír nebyl pro okolní státy stojící proti Rakousku (Francie a Bavorsko) příliš vítanou dohodou, neboť měly zájem na tom, aby Prusko nadále rakouské země oslabovalo.
Marie Terezie se však se ztrátou Slezska nesmířila a Fridrich II. se naopak snažil svou moc upevnit. V roce 1757 vznikla z obav z přílišného posílení pruského vlivu velká protipruská koalice - Rakousko, Francie, Sasko, Rusko, Dánsko, Švédsko a několik německých států. Nicméně Fridrich II. nezahálel a již v létě roku 1756 zahájil válečné operace, porazil Sasy u Pirny a 1. 10. 1756 Rakušany
u Lovosic. Zima válečné akce zmrazila, nicméně na jaře roku 1757, a to ve dnech 17. a 18. dubna, překročila pruská armáda na pěti místech hranice českého státu a
30. dubna stanula na Bílé Hoře. Došlo k bitvě u Štěrbohol, kde padl m.j. pruský maršál Schwerin. Rakouská vojska bitvu prohrála a stáhla se do Prahy. Ztráty byly ohromné. Prusové ztratili 12 169 vojáků a 340 důstojníků, Rakušané 375 důstojníků a 12 912 vojáků. Pro Prahu nastalo utrpení v podobě bombardování, požárů a bídy.
V této zoufalé situaci přišla Praze na pomoc druhá část rakouského vojska pod velením polního maršála Leopolda Josefa Dauna a táhlá rovina u Kolína se stala 18.6.1757 dějištěm nové bitvy, tentokrát pro Rakušany příznivější. Stálo zde proti sobě na rakouské straně 45000 pěšáků, 19 000 jezdců a 154 děl. Prusové nasadili 20 000 pěšáků, 14 000 jezdců a 90 děl. Rakušané zaznamenali vítězství také díky dragounskému pluku pod velením plukovníka de Thiennese. Ten požádal p.m. Dauna
o povolení k útoku, ale maršál Daun váhal, protože v pluku bylo mnoho nováčků. Nakonec dal souhlas k útoku se slavnou poznámkou: "Však nesvedete nic zvláštního se svými holobrádky! Uvidíte!". De Thiennese zopakoval dragounům Daunova slova a dodal:" Holobrádci , ukažte, že dovedete kousat i bez vousů!". Se silou mládí donutili pak holobrádci Prusy k ústupu. Fridrich II., který bitvu pozoroval z tzv. Bedřichova pahorku, otočil koně a se svou tělesnou stráží 30 husarů odjížděl ku Praze. Na základě této bitvy pak cizí vojska odtáhla zdecimována
z Čech. To jim ovšem cestou nebránilo v drancování a plenění. Letopisy uvádějí tyto ztráty - Rakušané 9000 mužů a 2741 koní, Prusové 13800 mužů a 42 děl.
Marie Terezie si byla vědoma toho, co znamenalo toto těžce vydobyté vítězství a osvobození Prahy a vyznamenala Dauna Velkým křížem nového vojenského řádu Marie Terezie, jehož se stal právě maršál Daun prvním nositelem, vyznamenala také vojáky, odměnila je finančně a zvláštní ocenění dostali dragouni plukovníka de Thiennese, mimo peněz dostali také zvláštní výsadu - na památku nováčků se celý pluk musel holit.
Dva památníky připomínají dodnes místo této bitvy -
- u Křečhoře se jmény vyznamenaných vojáků (vandaly bohužel dost poničený a s ukradeným portrétem panovni-ce) a se skromnějším památníkem na chlumu u Nové Vsi, odkud pruský král pozoroval bitvu. A válčilo se dál, nyní na území Slezska, odkud se z rakouské armády o počtu 80000 mužů vrátilo jen 17000. Po tomto neúspěchu odvo-lala panovnice z velení svého švagra Karla Lotrinského a nahradila jej Leopoldem Josefem Daunem. Bohužel ani vítězství u Kolína nepřineslo vrácení Slezska, což však naopak díky manželovi panovnice Františku Š. Lotrin-skému přineslo rozvoj manufakturní výroby na našem území. Byly to sklárny na jihu a severu Čech, slavné a dodnes nenapodobené černé hyalitové sklo a další a další výroby, které měly a - úspěšně nahradit ztrátu průmyslo-vějšího Slezska. Ale to je zase jiná neméně zajímavá kapitola našich dějin. Ani pruský král Fridrich II. válčení nenechal a už v květnu 1758 obléhal pevnost Olomouc.
V obraně města se vyznamenal zase jiný rakouský válečník, a to Ernst Gideon Laudon (mimochodem pro Vídeň pracoval od svých 26 let poté, co jej Fridrich II. odmítl vzít do svých služeb a že toho pak Fridrich litoval, je zřejmé). Tuto poznámku jsem si dovolil proto, že právě jméno tohoto generála zůstalo dodnes zachováno v lidových písničkách.
A jaký je přímý vztah k našemu kraji? Musíme vyjít z dobové situace. Nemůžeme mít představu, že když skon-čila bitva, cizí vojska nasedla na vlak a jela domů. Vlaky nebyly, takže armády poté, co byly jízdními spojkami na koních vyrozuměny, šly pěkně pěšky domů a tam, kde je zastihla zima, zůstaly do jara, tam, kde se jim někdo postavil na odpor, vznikla šarvátka. O partyzánské činnosti z těch časů jsem nenašel žádnou zmínku, která by stála za to. A samo sebou si obživu a zábavu obstarávaly tam, kde právě byly. V knize J. Linharta: "Pověsti z Pardubicka" se dovídáme, že Prusové takto "ložírovali" ve Břehách a vůbec na Přeloučsku, v roce 1744 zase v Pardubicích. A nikdo jim nemohl v takovém počínání zabránit, protože žádná ozbrojená moc nebyla po ruce a v zimě k tomu. Na sklonku vlády Marie Terezie a především za Josefa II. jsme si vzali z postupu cizích armád po našem území poučení a vznikly grandiózní fortifikační stavby Terezín - k obraně levého břehu Labe ze směru od Drážďan a Pirny, druhému oblí-benému vstupu do Čech ze Slezska se postavily do cesty pevnosti Josefov a Hradec Králové. Nicméně krátce po svém dobudování ztratily pevnosti svůj význam a už v roce 1866 v bitvě u Hradce Králové pevnosti do válčení nezasáhly, třebaže dodnes alespoň zčásti armádě slouží.
O tom, že jsou v žalostném stavu, se může přesvědčit každý sám. Když jsme procházeli zpustlými ulicemi Josefova (a obdivovali funkčnost architektury), napadlo nás, že by bylo skvělé vdechnout městu život např. tím, že by se stalo centrem nějaké specifické činnosti - např. univer-sitním městem, protože svůj původní existenční záměr ztratila tato města již v 18. století. Je škoda, že od té doby se nepodařilo pro ně nalézt jinou náplň života. Pokud vás při čtení těchto řádků napadne, že v letech okolo 1938 se situace s pevnostmi opakovala - viz Bouda, Hanička a další tvrze, samostatné sruby a řopíky, pak máte jistě pravdu. Nejsem žádným znalcem a v oboru vojenském už určitě ne, ale když si uvědomíme tvar republiky, vč. pohraničních pohoří, pochopíme lépe všechny souvislosti, které byly ve starší historii zřejmé i našim předkům.
Podle knihy J. Janusová, O. Káňa: Její Veličenstvo Marie Terezie
J. Linhart: Pověsti z Pardubicka
Internet: www.franzferdinand.cz
Ing. Robert Chutic | 08. 10. 2007 | [Kategorie: Kapitoly z historie] | Odkaz
Předchozí: Rozhledna na Andrlově chlumu
Následující: Šebestián Hněvkovský - 160. výročí úmrtí
Chrudimsko Pardubicko Orlickoústecko Svitavsko Historie Osobnosti Aktuality Pardubický kraj Literatura Mikroregiony Rejstřík
Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
