Chrudimsko Pardubicko Orlickoústecko Svitavsko Historie Osobnosti Aktuality Pardubický kraj Literatura Mikroregiony Rejstřík
Bohuslav Martinů
Bohuslav Martinů se narodil 8. prosince 1890 v Poličce v rodině poličského obuvníka a pověžného. Není také bez zajímavosti, že se narodil ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Zde prožil prvních dvanáct let svého života.
Na housle se učil hrát již v sedmi letech u místního krejčího, pana Josefa Černovského. V desíti letech již začal komponovat svou první skladbu, smyčcový kvartet Tři jezdci.
V roce 1906 začal studovat na pražské konzervatoři s nadějí, že se z něj stane houslový virtuos, druhý Jan Kubelík. Na konzervatoři prošel několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V roce 1910 však byl z konzervatoře vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost". Přesto o dva roky později složil na konzervatoři závěrečnou zkoušku.
V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Zde již občasně vypomáhal v roce 1918 jako houslista. V roce 1919 odjel s Národním divadlem na turné do Londýna, Paříže a Ženevy. Uvedení vlastenecké kantáty Česká rapsódie orchestrem České filharmonie pod taktovkou Ludvíka Čelanského bylo "prvním velkým orchestrálním provedením" skladby Martinů. Dílo získalo cenu Bedřicha Smetany. Po nástupu Václava Talicha na post šéfdirigenta České filharmonie získal Martinů místo řádného člena orchestru, přičemž seděl vedle Stáni u prvního pultu prvních houslí. Po krátké době byl přeřazen ke třetímu pultu druhých houslí.
Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka.
Hluboce jej ranila otcova smrt. Vzdal se studií u Josefa Suka a ve snaze stát se žákem skladatele Alberta Roussela (1869-1937), odjel do Paříže, kde zůstal následujících sedmnáct let, protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž roku 1920 se však změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání.
V roce 1931 se Martinů oženil krejčovskou dělnicí Charlottou Quennehenovou, kterou poznal o pět let dříve v cirkuse. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala "opera snů" Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou "snovou logikou".
V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup, později nazývaný v martinůovské literatuře "Juliettin spoj". Tento spoj je převzat z jedné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe".
V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení "Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány". Odkryl v něm své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci.
V Protektorátu Čechy a Morava byly jeho skladby zakázány, se ženou se o svůj život bojí i ve Francii, když útěkem z Paříže se jen o vlásek zachránil před zatčením gestapem. V roce 1941 s americkým vízem, popisujícím Martinů jako "intelektuála na černé listině", přijel do New Yorku, kde ho uvítal Firkušný, Dushkin a Šafránek se svojí ženou Germaine Leroux.
Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.
Po osvobození v roce 1945 mu město Polička udělilo čestné občanství. Nesouhlasil však po roce 1948 s komunistickým režimem v Československu a tak byl nucen se smířit s tím, že zbytek života prožije v exilu, když na protest proti Talichově perzekuci Martinů odmítl profesorský post v Praze. Poprvé od druhé světové války navštívil Evropu, Paříž a manžele Sacherovy na Schönenbergu. Vzhledem ke zjištění, že prožije zbytek svého života v exilu, přijal místo hostujícího profesora skladby na univerzitě v Princetonu.
V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů", které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v "Eposu o Gilgamešovi" a především v instrumentálních skladbách jako jsou "Paraboly", "Inkantace" a "Koncert č. 4 pro klavír". V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:
Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit, a tím je jeho hudba.
Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce.
V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum.
Dodnes je světově proslulým českým hudebním skladatelem moderny 20.století.
Nejvýznamnější skladby: Loutky I - III; Voják a tanečnice (opera); Špalíček (balet); Hry o Marii (opera); Julietta (opera); Concerto grosso; Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr; Ženitba (opera); Gilgameš (oratorium); Otvírání studánek (kantátový cyklus); Mirandolina (opera); Řecké pašije (opera); Ariadna (opera)
Prameny: www.wikipedie.cz; www.velikani.cz
Přetištěno z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 5/2007.
Jan Řeháček | 14. 02. 2008 | [Kategorie: Osobnosti kraje] | Odkaz
Předchozí: Otakar Sedloň
Následující: Železnice bojuje se sněhem
Chrudimsko Pardubicko Orlickoústecko Svitavsko Historie Osobnosti Aktuality Pardubický kraj Literatura Mikroregiony Rejstřík
Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
